HTTP 200 OK
Allow: GET, HEAD, OPTIONS
Content-Type: application/json
Vary: Accept
[
{
"id": 15,
"jmeno": "Aethelflaed",
"obdobi": "870 - 918",
"uzemi": "Mercie",
"stat": [
"Anglie"
],
"vsechna_jmena": [
"Aethelflaed",
"paní z Mercie",
"Æthelflæd"
],
"popis": "válečnice před kterou kapitulovali vikingové",
"pribeh": "Æthelflæd byla dcerou Alfréda Velikého, moudrého krále, který sjednotil Anglii, reformoval právní systém, podporoval vzdělanost a bránil zemi proti Vikingům. A ledacos z jeho povahy také zdědila ona. Æthelflæd se provdala za šlechtice z království Západní Mercie a po jeho smrti převzala vládu. Během jejího kralování se Mercie stala klíčovým spojencem Wessexu (země jejího otce) v boji proti Vikingům. Æthelflæd vedla úspěšné vojenské výpravy, při nichž dobyla zpět města jako Derby a Leicester, a významně přispěla k obraně a rozšíření anglosaského území. Kromě svých vojenských úspěchů byla Æthelflæd známá také svým diplomatickým umem a schopností spravovat zemi. Pod jejím vedením se Mercie těšila období relativní stability a prosperity. Bohužel, když před ní kapitulovala vikinská základna York, neočekávaně zemřela. Díky kombinaci vojenské síly, politické prozíravosti a oddanosti své zemi se ale zapsala do historie jako jedna z nejvýznamnějších vládkyň raného středověkého Anglicka."
},
{
"id": 25,
"jmeno": "Amina královna Zazzau",
"obdobi": "1533 - 1610",
"uzemi": "Zazzau",
"stat": [
"Nigérie"
],
"vsechna_jmena": [
"Amina královna Zazzau",
"Aminatu"
],
"popis": "„Amina dcera Nikatau, žena stejně schopná jako muž, která dokázala vést muže do války“",
"pribeh": "Amina, královna Zazzau, do historie vstoupila jako “královna bojovnice”. Byla vychována na dvoře svého dědečka, který ji od dětství učil politice i válečnému umění a ve chvíli, kdy její bratr nastoupil na trůn, stala se velitelkou jeho armády. Manželství ji zjevně nikdy nelákalo, všechny nabídky k sňatku odmítala. Dokonce o ní kolovaly legendy, že si na svých válečných výpravách vždy najde milence, který se nedožije rána, aby nemohl vyprávět. Po bratrově smrti nastoupila na trůn jako královna Zazzau. Její politika byla hned od začátku jasná: rozšířit své území. Na své sousedy zaútočila už v prvních měsících vlády. Disponovala velkou a dobře cvičenou armádou a její vojevůdcovský talent se stal legendou. Své území rozšířila rychle. Nová i původní města pak nechala obehnat obrannými zdmi, kterým se dodnes říká Amininy zdi (některé z nich ještě stojí ). Okolo Aminy se v průběhu času objevilo tolik legend, že je dnes těžké oddělit fakta od fikce. Zdá se ale, že vládla úctyhodných 34 let a snad jediný neválečný odkaz, který zanechala, bylo vybudování obchodních cest po celé severní Africe. Jak zemřela, s jistotou ale známo není. Víme už jen to, že je dodnes pamatována jako: „Amina dcera Nikatau, žena stejně schopná jako muž, která dokázala vést muže do války“."
},
{
"id": 33,
"jmeno": "Anne Sophia Detzliffin",
"obdobi": "1738 - ?",
"uzemi": "Prusko",
"stat": [
"Německo"
],
"vsechna_jmena": [
"Anne Sophia Detzliffin"
],
"popis": "Tajemná vojákyně 18. století",
"pribeh": "O životě Anny Shophie mimo armádu bohužel nevíme vůbec nic. Její příběh pro nás začíná v jejích 19 letech, kdy v přestrojení vstoupila do domobrany města Colberg (ta vznikla, když Prusku hrozila ruská invaze) a dostala se až k elitní jednotce granátníků pruské armády. Její vojenská kariéra trvala dohromady 14 let. Během té doby byla zraněna, vážně onemocněla a jednou byla dokonce i zraněná zajata. Na to, že je žena, se ale přišlo, až když byla falešně obviněna z krádeže. Teprve tehdy se měla důstojníkovi přiznat a obořit se na něj, že za celou dobu své služby nikdy nebyla z ničeho obviněna. Tím ale její kariéra v armádě a pro nás bohužel i její příběh končí."
},
{
"id": 29,
"jmeno": "Antonina Tomaszewska",
"obdobi": "1814 - 1883",
"uzemi": "Království polské a Velkoknížectví litevské",
"stat": [
"Litva",
"Polsko"
],
"vsechna_jmena": [
"Antonina Tomaszewska"
],
"popis": "dívka, která šla z kláštera přímo na bitevní pole",
"pribeh": "Antonina byla polsko-litevská šlechtična. Během jejího studia v klášteře vzplála vzpoura proti ruské nadvládě, a tak si to namířila z kláštera rovnou na bitevní pole. V pouhých šestnácti letech vzala kopí, šavli a koně a přidala se k jedné z odbojových skupin. Sice nevíme, v čem všem byla Antonina v dětství vzdělávána, ale ukázala se jako schopná bojovnice, a proto byla zařazena k jednotce kopiníků. I když byla Antonina opravdu mladá (a navíc žena), měla si díky své legendární odvaze rychle získat respekt svých spolubojovníků. Prošla si během povstání řadou bitev a podle záznamů měla minimálně jednou bojovat i v přední linii. Za některé z nich si pak vysloužila i ocenění. Povstání bylo ale nakonec potlačeno, což moc Ruska ještě upevnilo. Antonina se proto rozhodla emigrovat. Později se provdala za bývalého polského důstoníka, se kterým založila rodinu. Do rodné země (stále ovládané Ruskem) se vrátila až o mnoho let později. Usadila se s rodinou na manželově panství a tam také dožila."
},
{
"id": 7,
"jmeno": "Artemisia I z Kárie",
"obdobi": "5 století př. n. l.",
"uzemi": "Halikarnass, Kárie",
"stat": [
"Turecko"
],
"vsechna_jmena": [
"Artemisia I of Caria",
"Artemisia I z Kárie"
],
"popis": "královna a vojevůdkyně, která mohla změnit výsledek řecko-perských válek",
"pribeh": "Artemisia vládla malému království Halikarnass a taktéž spravovala řecké ostrovy Nisyros, Kós a Kálymnos. Mimo to byla také první dochovanou velitelkou námořní flotily. Královna Artemisia byla spojenkyní Xerxése I. V bitvě u Salamíny (rozhodující bitva řecko-peských válek) velela flotile pěti lodí. Ještě před bitvou se Artemisia snažila Xerxése od útoku po moři odradit. Jako jediná z jeho velitelů věděla, že to bude pro Peršany fatální chyba. I přesto bojovala natolik udatně, že Athéňané vypsali na její hlavu odměnu deset tisíc drachem. Sám Herodotos o ní napsal: „O ostatních velitelích oddílu se nezmíním, protože je to zbytečné. Uvedu však Artemisii, protože se této ženě, jako účastnici tažení proti Řecku, velice obdivuji. Po smrti svého muže sama držela vládu; její syn byl nezletilý a ona se s odvahou a mužně zúčastnila tažení…“ Jak už dnes víme Xerxés Artemisii neposlechl a bitvu nakonec skutečně prohrál. Svou chybu ale uznal a svůj další krok udělal na slovo podle její rady. Více o životě Artemisie bohužel nevíme. Dochovala se nám už pouze legenda, podle které měla skočit ze skály kvůli nešťastné lásce."
},
{
"id": 13,
"jmeno": "Asma bint Abi Bakr",
"obdobi": "594 - 695",
"uzemi": "Mekka, Hidžáz",
"stat": [
"Saúdská Arábie"
],
"vsechna_jmena": [
"Asma bint Abi Bakr",
"Dhat an-Nitaqayn"
],
"popis": "Mohamedova (prorokova) bojovnice",
"pribeh": "Asma je považována za jednu z nejvýznamnějších islámských osobností, a to díky pomoci proroku Mohamedovi na jeho cestě z Mekky Mediny. Byla dcerou jednoho z prorokových blízkých přátel, a tak není divu, že patřila mezi první, kteří konvertovali k islámu. Za muže si vzala prorokova blízkého přítele, ten se k ní ale nechoval dobře. Přestože historické prameny vykreslují Asmu jako pokornou a poslušnou ženu, je dobře známá její účast v bitvě o Yarmouk, která je považována za jednu z rozhodujících bitev. Historické prameny o ní uvádějí: “...s pomocí žen a mladých chlapců Byzantskou říši ze Sýrie vypudili. [...] ženy bojovaly tvrději než muži. Pokaždé, když muži utekli, ženy bojovaly ve strachu, že pokud prohrají, Byzantinci je zotročí.”"
},
{
"id": 9,
"jmeno": "Boudicca",
"obdobi": "1. století n. l.",
"uzemi": "východní Británie",
"stat": [
"Anglie"
],
"vsechna_jmena": [
"Boadicea",
"Boudica",
"Boudicca",
"Boudicea Buddug"
],
"popis": "královna válečnice, kterou nikdy nezlomili",
"pribeh": "Boudicca byla královna keltského kmene Icenů (východ Anglie). Její manžel vládl ve své zemi jako nezávislý spojenec Říma (tehdejší kolonizátoři Anglie) a když zemřel, stanovil jako dědice trůnu své dvě dcery a římského císaře. Římané se ale jeho poslední vůlí nehodlali řídit. Jeho zemi zabrali, vydrancovali a aby dokázali svou nadřazenost, královnu Boudiccu zbičovali a její dvě dcery brutálně znásilnili. Je pravděpodobné, že tento akt měl královnu i lid zlomit. Stal se ale pravý opak. Královna Boudicca sjednotila několik keltských kmenů a rozpoutala ohromné povstání. Britové kompletně vypálili a vyhladili dvě města s desítkami tisíc obyvatel (dnešní Colchester a Londýn). Poté ale napadli i město, které nebylo kolonií Říma, většina obyvatel byli původní Britové. I když není známý rozsah útoku, po tomto kroku začala Boudicca ztrácet podporu. Pak došlo k finální bitvě. I když měli povstalci velkou početní převahu, Římané měli skvěle trénované vojsko, nejmodejnější zbraně a strategickou výhodu terénu. Porazili Boudiccino vojsko a tím rozdrtili celé povstání. Dodnes se spekuluje, jestli královna Boudicca zemřela už v boji, spáchala i se svými dcerami sebevraždu, nebo nakonec přece jen padla do zajetí, ve kterém zemřela… Tak jako tak, dnes je považována za britskou národní hrdinku a symbol boje za spravedlnost a nezávislost."
},
{
"id": 34,
"jmeno": "Brita Hagberg",
"obdobi": "1756−1825",
"uzemi": "Švédsko",
"stat": [
"Švédsko"
],
"vsechna_jmena": [
"Brita Christina Hagberg",
"Brita Christina Nilsdotter",
"Brita Hagberg",
"Petter Hagberg"
],
"popis": "Jedna ze tří žen vyznamenaných za statečnost dříve, než bylo ženám povoleno sloužit u armády.",
"pribeh": "Brita byla jedna ze tří žen vyznamenaných za statečnost ještě dříve, než bylo ženám povoleno sloužit u armády. Narukovat se rozhodla, aby našla svého manžela vojáka, o kterém neměla od začátku války žádné zprávy. Toho se jí skutečně najít podařilo, a dokonce směli nakonec sloužit několik let spolu. K tomu, že je žena, se přiznat nehodlala. Prozrazena byla až kvůli zranění z boje. I Britě se podařilo po odchodu z armády získat vojenskou penzi a co víc, také získala povolení obchodovat, což bylo u vdaných žen značně neobvyklé.\r\n\r\n(Pokud jde o další dvě vyznamenané ženy, první byla Elisa Servenius, která narukovala spolu se svým manželem. Odhalena byla velmi brzy, ale bylo jí dovoleno zůstat, ošetřovat raněné a sbírat munici. Třetí žena byla služebná Anna Maria Engsten, která odmítla opustit loď pod palbou, i když byli vojáci zabiti. Sama se ujala kormidla a dostala loď do bezpečí.)"
},
{
"id": 30,
"jmeno": "Catalina de Erauso",
"obdobi": "1585 nebo 1592 - 1650",
"uzemi": "Španělsko",
"stat": [
"Španělsko"
],
"vsechna_jmena": [
"Antonio de Erauso",
"Catalina de Erauso"
],
"popis": "Vojačka tělem i duší",
"pribeh": "Catalinin příběh je jiný než ostatní příběhy těchto žen. Mužské šaty nosila už od svých 15 let, kdy utekla z kláštera. A velmi brzy se začala dostávat do problémů kvůli své agresi a zalíbení v zadaných ženách. Do armády pak narukovala až o mnoho let později (zúčastnila se dobývání Chile). Díky bojovým schopnostem a odvaze si vysloužila hodnost podporučíka, ale kvůli své krutosti vůči domorodým indiánům jí byl jakýkoliv další kariérní postup odepřen.\r\n\r\nZa svou agresi skončila Catalina nejednou ve vězení i během své vojenské kariéry. K trestu smrti byla odsouzena dokonce vícekrát. A teprve až když bylo jasné, že tentokrát před oprátkou opravdu neuteče, přiznala se, že je žena, a navíc panna, která vyrůstala v klášteře. Na přímluvu biskupa byl trest smrti zrušen a byla poslána zpět do Španělska."
},
{
"id": 32,
"jmeno": "Christian Cavanagh",
"obdobi": "1667 – 1739",
"uzemi": "Irsko",
"stat": [
"Irsko"
],
"vsechna_jmena": [
"Christian Cavanagh",
"Christian Davies",
"Kit Cavanagh",
"Kit Cavanagh",
"Matka Rossová"
],
"popis": "Žena, která hledala svou lásku a místo ni našla své poslání",
"pribeh": "Christina byla Irka, která vedla obyčejný život. Vlastnila hospodu a provdala se za výčepního se kterým měla několik dětí. Jednoho dne ale její manžel zmizel a ona se až po roce dozvěděla, že ho verbíři podvodně nalákali na loď mířící do Nizozenska. Christina se rozhodla svého muže najít. Převlékla se za vojáka a přidala se k armádě.\r\n\r\nBěhem mnoha let války byla dvakrát postřelena a jednou zajata. Ani v jednom případě se však nepřišlo na to, že je to žena. Její skutečná identita se odhalila, až když jí do hlavy zasáhl šrapnel. Od té doby sloužila jako ošetřovatelka a později táhla s armádou jako markytánka, která vojákům prodávala zásoby.\r\nSvého muže během těch let našla. Zjistila ale, že jí byl nevěrný, a tak se k němu odmítla vrátit. Když ve věku 72 let zemřela, byla pochována se všemi vojenskými poctami."
},
{
"id": 35,
"jmeno": "Deborah Sampson",
"obdobi": "1760−1827",
"uzemi": "Massachusetts − USA",
"stat": [
"Massachusetts, USA"
],
"vsechna_jmena": [
"Deborah Sampson",
"Deborah Sampson Gannett",
"Robert Shirtliff"
],
"popis": "Žena, která se z chudých poměrů dostala až k elitní jednotce.",
"pribeh": "Deborah pocházela z velmi chudých poměrů, a tak, když americká armáda ve válce o nezávislost začala dobrovolníkům nabízet peněžní dary, rozhodla se narukovat. Napoprvé byla odhalena a pokárána, napodruhé se jí podařilo dostat k elitní jednotce, do které se přijímali jen ti nejvyšší a nejsilnější muži.\r\n\r\nDeborah totiž měla robustní postavu, byla vyšší než průměrný muž a těžká práce na farmě jí navíc zajistila značnou fyzickou sílu. Její tajemství nebylo odhaleno, ani když byla zraněna. Teprve když dostala horečku, zjistil ošetřující lékař, že jde o ženu. Překvapivě ji ale neprozradil. Po roce a půl služby, když válka skončila, jí navíc právě on pomohl přiznat se a přimluvil se, aby nebyla potrestána. Po odchodu z armády se Deborah vdala a měla čtyři děti. A právě peníze, které získala díky své službě v armádě, byly to, co drželo rodinu nad vodou, nakonec totiž i ona získala penzi a díky ní splatila dluhy a renovovala rodinnou farmu."
},
{
"id": 28,
"jmeno": "Emilia Platerová",
"obdobi": "1806 - 1831",
"uzemi": "Království polské a Velkoknížectví litevské",
"stat": [
"Bělorusko",
"Litva",
"Polsko"
],
"vsechna_jmena": [
"Emilia Broël-Platerová",
"Emilia Platerová",
"Emilija Pliaterytė"
],
"popis": "hraběnka s bojovnou duší",
"pribeh": "Emilia byla polská hraběnka, která je dodnes považována za národní hrdinku v Polsku, Litvě a Bělorusku. Od dětství se zajímala o literaturu a dějiny, učila se jízdě na koni, šermu i střelbě. Zároveň měla blízko i k obyčejným lidem. Zajímala se o lidové zvyky a nevolnické děti učila polštinu a litevštinu. Emilia navíc vyrůstala ve velmi vlastenecké rodině, takže když se dozvěděla o plánovaném povstání proti ruské nadvládě (Listopadové povstání), našla – jak sama říkala – to, pro co se narodila. Začala studovat válečnou strategii, vytvořila několikasethlavou armádu a přidala se k bojům. Po několika bitvách se ale situace pro povstalce zhoršila. Emilii bylo doporučeno, aby utekla ze země do bezpečí. Ona to ale razantně odmítla. Tím si vysloužila hodnost kapitána, což byla v té době nejvyšší hodnost, jakou ženě kdy udělili. Situace pro povstalce byla ale stále horší a i když se Emilie odmítala vzdát, vzdalo to nakonec její tělo. Během cest vážně onemocněla a dva měsíce po potlačení povstání zemřela. Zpráva o její bojovnosti se ale rozletěla široko daleko. I když se k povstání připojilo více žen, ona se stala nejslavnější z nich. Okamžitě vzniklo mnoho legend. Od těch, které Emilii připisovaly heroické činy až po ty, které ji dehonestovaly. Z dnešního pohledu je náročné zjistit, které z nich jsou pravdivé a které ne. Pravděpodobně se ale nejednalo o výjimečnou šermířku ani o geniálního stratéga, čeho měla Emílie na rozdávání, byla odvaha a nezlomnost. A právě tím inspirovala kdysi a inspiruje ještě dnes."
},
{
"id": 16,
"jmeno": "Florina Burgundská",
"obdobi": "11. století n. l.",
"uzemi": "Burgundské vévodství",
"stat": [
"Francie"
],
"vsechna_jmena": [
"Florina Burgundská",
"Florine of Burgundy"
],
"popis": "statečná válečnice z křižáckých výprav",
"pribeh": "Florinu Burgundskou si historie pamatuje jen proto, že bojovala v křižáckých výpravách. Albert z Aix – historik první křížové výpravy vylíčil, že se provdala za Sweyna křižáka a spolu s ním velela 1500 jezdcům na první křižácké výpravě do Svaté země (Izrael, Palestina). Výprava bohužel narazila v Turecku na fatální přesilu a Florina i její muž padli. Zůstala nám tak po ní pouze vzpomínka na její odvahu. Píše se o ní: „Florine statečně bojovala po jeho boku. Probodnuta sedmi šípy, ale stále bojující…“"
},
{
"id": 26,
"jmeno": "Gesche Meiburg",
"obdobi": "1581 - 1617",
"uzemi": "Brunšvicko-lüneburské vévodství",
"stat": [
"Německo"
],
"vsechna_jmena": [
"Gesche Magdeburg",
"Gesche Meiburg",
"Geßke Magdeburg",
"brunšvická Johanka z Arku"
],
"popis": "obyčejná žena, která se stala brunšvickou Johankou z Arku",
"pribeh": "O soukromém životě Gesche nevíme vlastně skoro nic. Byla to obyčejná dcera tkalce. Přesto se díky své odvaze zapsala do dějin. Stalo se to roku 1615, kdy byl její domov – město Brunšvik – v kritickém bodě obléhání. Město bylo dlouhodobě bombardováno a nepřátelská armáda připravovala finální útok. Obránci města si uvědomovali, že tenhle útok sami nedokáží zastavit, a tak vyzvali všechny občany včetně žen, aby s obranou pomohli. A mnoho žen se okamžitě chopilo zbraně. Nejodvážnější z nich měla být právě Gesche. S mečem a mušketou bojovala na hradbách a kurážně povzbuzovala své spolubojovníky a spolubojovnice. Její odvaha a bojovnost byly tak velké, že děsily i útočící armádu. Podle jedné zprávy: „na ni bylo vypáleno přes 500 ran z mušket, ale marně. Bezpochyby to je svatý Petr, nebo anděl.” Město útok nakonec odrazilo a Geshe na tom měla mít nemalou zásluhu. Její odvaha a bojovnost byly natolik struhující, že lidé po jejím boku měli pocit, že jsou nezranitelní. Už krátce po útoku se objevilo několik druhů ilustrovaných letáků, zachycujících její nebojácnost a zdánlivou nezranitelnost. Gesche se stala symbolem odvahy, a zapsala se tak do historie města jako Brunšvická Johanka z Arku."
},
{
"id": 20,
"jmeno": "Hangaku Gozen",
"obdobi": "12. - 13. století n. l.",
"uzemi": "provincie Echigo, Japonsko",
"stat": [
"Japonsko"
],
"vsechna_jmena": [
"Hangaku Gozen",
"Hangaku Itazaki",
"Lady Hangaku"
],
"popis": "žena samuraj",
"pribeh": "Hangaku byla jedna z mála japonských žen, která se stala „onna bugejša” (žena bojovnice). Pocházela z klanu Taira, tedy z klanu, proti kterému bojovala nejslavnější japonská bojovnice Tomoe Gozen. Hangaku se přidala k bojům v roce 1201 (Tomoe na bitevním poli tedy nepotkala). Při tříměsíční obraně hradu Torisaka, kde velela spolu se svým bratrancem, získala uznání jako skvělá lučištnice a odvážná bojovnice. Nakonec byla obrana hradu ale přece jen prolomena. Mělo se tak stát poté, co byla Hangaku sama zasažena šípem. Zraněná Hangaku byla zajata, ale ani tehdy nevykazovala žádné známky strachu. Její zajatci o ní říkali, že je „nebojácná jako muž a krásná jako květina”. Velitele nepřátelské armády Yoshito Asari tím zaujala natolik, že se s ní rozhodl oženit. Další osud Hangoku bohužel neznáme s příliš velkou jistotou. Údajně se přestěhovala do provincie Kai jako Yoshitiho manželka a následně mu porodila syna. Tím ale jakékoliv zmínky o ní končí. Její stopa v Japonské historii ale vydržela dodnes."
},
{
"id": 31,
"jmeno": "Hannah Snell",
"obdobi": "1723−1792",
"uzemi": "Británie",
"stat": [
"Anglie"
],
"vsechna_jmena": [
"Hannah Snell"
],
"popis": "Slavná anglická vojačka",
"pribeh": "Jako ženu čekal Hannah dost krutý osud. Manžel ji opustil, když byla těhotná, a dcera jí rok po porodu zemřela. Hannah si prý už jako dítě ráda hrála na vojáka, a tak možná právě proto se rozhodla řešit situaci tak, že oblékla mužské šaty a narukovala do armády. U té byla 5 let a zúčastnila se mimo jiné i dobytí francouzské kolonie v Indii. Několikrát byla zraněna, ale ani tak nebyla její identita odhalena.\r\n\r\nSvou totožnost nakonec přiznala sama poté, co se její jednotka vrátila do Británie. Z armády byla samozřejmě okamžitě propuštěna. Za její službu jí ale nakonec přece jen byla přiznána penze (což v takových případech nebylo obvyklé) a v Londýně se pro svou vojenskou kariéru stala celebritou. Po nějakém čase se Hannah znovu vdala (dvakrát) a porodila dvě děti."
},
{
"id": 12,
"jmeno": "Hind bint Utba",
"obdobi": "584 - 635",
"uzemi": "Mekka, Hidžáz",
"stat": [
"Saúdská Arábie"
],
"vsechna_jmena": [
"Hind bint Utba",
"Hind bint Utba ibn Rabia ibn Abd-Shams al-Qurashi"
],
"popis": "arabská bojovnice proti islámu",
"pribeh": "V náboženských válkách, které vypukly po příchodu islámu, bojovalo mnoho žen, a to na obou stranách konfliktu. Nejznámější odpůrkyně nového náboženství byla Hind bint Utba (jedna z nejvlivnějších žen v Mekce). Byla vznešeného původu, vzdělaná a také velmi hrdá a cílevědomá. Když v bitvě u Bardu padl její bratr a strýc a jejího otce zabil sám prorokův strýc, zahořela touhou po pomstě a přidala se k tažení proti muslimům. Historické prameny jí vzdávají velký hold za to, jak dokázala inspirovat vojáky k boji. Pomstu za otcovu smrt se jí nakonec podařilo dokonat. Její otrok na její rozkaz zabil prorokova strýce a ona mu pak údajně měla z těla vytrhnout játra. I přes tyto válečné úspěchy byla Mekka nakoce prorokem dobyta a Hind bint Utba byla udělena milost pod podmínkou konvertování k islámu. Některé zdroje uvádějí, že k němu konvertovala dobrovolně, jiné, že k tomu byla donucena."
},
{
"id": 17,
"jmeno": "Ida z Formbachu",
"obdobi": "1055 - 1101",
"uzemi": "Rakousko",
"stat": [
"Rakousko"
],
"vsechna_jmena": [
"Ida von Österreich",
"Ida z Formbachu",
"Itha"
],
"popis": "bojovnice z křižáckých výprav",
"pribeh": "Ida z Formbachu, markraběnka rakouská, byla další žena, která bojovala v křižáckých výpravách. V té době již vdova (tedy relativně svobodná žena) postavila armádu a přidala se s ní ke křižácké výpravě z roku 1101. Říká se, že „toužila po zbožném vzrušení z křížové výpravy“. I jí se ale výprava stala osudnou. Její armáda byla poražena vojsky Rúmského sultanátu (dnešní Turecko). Co se stalo s Idou, bohužel nevíme jistě. Někteří historikové se domnívají, že byla zabita v boji, jiní, že byla spolu s dalšími ženami zajata a odvedena. Po čase vznikla legenda o tom, že byla unesena do harému a porodila muslimského hrdinu Zengiho. Tato legenda však byla historiky vyvrácena."
},
{
"id": 22,
"jmeno": "Jana z Arku",
"obdobi": "1412 - 1431",
"uzemi": "Dormény, Francie",
"stat": [
"Francie"
],
"vsechna_jmena": [
"Jana z Arku",
"Johanka z Arku",
"Panna Jana",
"Panna orleánská",
"Svatá Johanka z Arku"
],
"popis": "dívka, která se stala nejslavnější válečnicí historie",
"pribeh": "Janu není třeba příliš představovat. Snad všichni známe tu mladou dívku, která slyšela hlasy. Která byla přesvědčena, že si ji Bůh vyvolil, aby osvobodila Francii ze spárů anglických uchvatitelů a ukončila tím stoletou válku. A tak si oblékla mužské šaty i zbroj a… opravdu Francii zachránila. Svým způsobem… Těžko říct, jestli za jejími válečnými úspěchy stojí skryté válečné nadání nebo jen víra ve své poslání. Je ale fascinuící, že se téhle mladé dívce skutečně povedlo dostat ke králi Karlovi VII, přesvědčit ho, aby jí dal armádu a začít vítězit. Víra ve vlastní poslání bylo ale bohužel také to, co jí nakonec „zlomilo vaz”. Stala se symbolem jak pro armádu, tak i pro lid. Získala ohromný vliv, a to se králi už tolik nelíbilo. Jana byla nakonec v jedné bitvě zrazena a skončila v rukou Angličanů. Ti ji pak označili za čarodějku a kacířku a upálili ji na hranici. Navzdory své smrti zanechala trvalý vliv na francouzskou morálku a bojového ducha. Pod vedením krále Karla VII., kterého Jana pomohla korunovat, se Francouzi sjednotili a postupně začali získávat zpět ztracená území. V roce 1453 (12 let po Janině smrti) pak vyhráli rozhodující bitvu a tím ukončili anglickou kontrolu nad většinou svého území. A Jana? Karel VII. nakonec její případ otevřel a nechal ji prohlásit za oběť justičního omylu. Její jméno tak bylo očištěno. O několik století později, v roce 1920, byla dokonce prohlášena za svatou."
},
{
"id": 23,
"jmeno": "Kateřina Sforza",
"obdobi": "1463 - 1509",
"uzemi": "Forlì a Imola, Itálie",
"stat": [
"Itálie"
],
"vsechna_jmena": [
"Caterina Sforza",
"Kateřina Sforza",
"První dáma Itálie",
"Tygřice z Forli"
],
"popis": "nezkrotná Tygřice z Forli",
"pribeh": "Tato italská šlechtična, přezdívaná Tygřice z Forli, se od dětství projevovala jako odvažná a nebojácná osobnost. O její povaze skvěle vypovídá příhoda z roku 1484. Po smrti papeže začali v římě nepokoje a rabování. Kateřina se se svými vojáky vydala bránit starobilý Castel Sant Angelo. S mečem v ruce a v sedmém měsíci těhotenství odmítala vydat hrad komukoliv jinému než novému právoplatnému papežovi. Hrad držela celé dva měsíce, než ho musela na manželův (několikátý) rozkaz opustit. V dospělosti se však k odvaze a síle přidala i jistá krutost. Poté, co ji zavraždili prvního manžela, nechala viníky potrestat tak, jak bývalo zvykem. Po vraždě jejího druhého manžela (kterého velmi milovala), se Tygřice krutě pomstila na vrahovi, spiklencích i jejich rodinách. Po manželově smrti vládla jako regentka svého syna a vládu nad svým městským státem vedla velmi svědomitě. Chtěla, aby její města byla spořádaná a mírumilovná, a čekala, že to lid ocení. Snižovala daně, pečlivě dohlížela na všechny finanční toky. Dokonce i na výcvik své armády dohlížela osobně. A nikdy se nezdráhala vyrazit do boje nebo spřádat intriky, aby ochránila svůj majetek nebo své panství. Byla nezkrotná, odmítala stát stranou a tím si nadělala spoustu nepřátel. Když na francouzský trůn nastoupil Ludvík XII., spojil se s papežem Alexandrem VI. a nárokoval si část Itálie. Kateřina tak čelila nájezdu francouzských i papežských vojsk bohužel sama, její prosby o pomoc nikdo nevyslyšel. Přesto se odmítala vzdát, statečně bránila svou pevnost a její osamocený odpor obdivovala celá Itálie. Po několika týdnech intenzivního ostřelování byla ale pevnost dobyta a Kateřina zajata. V zajetí strávila více než rok. Po propuštění se snažila získat svá panství zpět, ale bohužel bezúspěšně. Zbytek života proto strávila ve Florencii se svým třetím manželem a dětmi a věnovala se alchymii."
},
{
"id": 24,
"jmeno": "Kenau Simonsdochter Hasselaer",
"obdobi": "1526 - 1588",
"uzemi": "Haarlem, Holandsko",
"stat": [
"Nizozemsko"
],
"vsechna_jmena": [
"Kenau Simonsdochter Hasselaer"
],
"popis": "obchodnice se dřevem, která se stala národní hrdinkou",
"pribeh": "Když roku 1572 došlo k obléhání města Haarlem, skoro padesátiletá Kenau – obchodnice se dřevem – nelenila, přidala se k obraně města a stala se legendou. A to je jediné, co víme s jistotou. Při obléhání měst nebylo ani ve středověku a novověku neobvyklé, že se do obrany zapojily také ženy a děti. Ošetřovaly raněné, nosily vodu, stavěly opevnění... Kenau se ale vyznačovala neobvyklou odvahou a zapojila se i do aktivního boje. Jenže jak se zpráva o její chrabrosti šířila, začala také mohutnět. Nakonec se napřílad říkalo, že při obléhání vedla armádů 300 žen. Která z těch historek je pravdivá a která není, se dnes už bohužel zjistit nedá. Kenau byla za svou odvahu posmrtně dvakrát oceněna, její jméno nese několik ulic a taktéž jí byla v Amsterdamu postavena socha. Zajímavější je ale rozpolcenost jejího odkazu. O Kenau se říkalo, že měla „složitou“ povahu, prakticky celý život vedla soudní spory (i když se zdá, že v právu). Ve svém okolí nebyla vždy oblíbená a několik let po své smrti byla dokonce považována za čarodějnici. Nakonec se tedy její jméno stalo synonymem jak pro odvahu, tak pro zlou ženu nebo mužatku."
},
{
"id": 39,
"jmeno": "Lakšmí Báí",
"obdobi": "1828 - 1858",
"uzemi": "Džhánsí, Maráthská říše",
"stat": [
"Indie"
],
"vsechna_jmena": [
"Lakshmibai",
"Lakšmí Báí",
"Manikarnika Tambe",
"Manikarniká",
"Rani of Jhansi"
],
"popis": "„Nejnebezpečnější ze všech indických vůdců…”",
"pribeh": "Lakšmí byla výraznou osobností už od samého dětství. Navzdory indickým společenským normám se učila střelbě, šermu i jízdě na koni. Vynikala i svou odvahou stát si za svým i když stála proti celé společnosti. V dospělosti se pak stala jednou z vůdčích postav indického povstání proti britské nadvládě. \r\n\r\nPo smrti manžela vládla jako regentka knížectví Džánsí. Britové však její vládu neuznali a chtěli její území připojit k tomu svému. V té době začali zemí otřásat nepokoje, ke kterým se Lakšmí zprvu nepřipojila. Dokonce s Brity spolupracovala (ač je dodnes otázka, jestli to nebylo jen na oko) a se svými jednotkami se bránila proti útokům indických rebelů. Když ale po několika měsících dorazilo britské vojsko, Lakšmí nejen že jim nepředala vládu, ale dokonce se jim tvrdě postavila. Britům trvalo týdny, než se dostali za zdi jejího paláce a i po té je v každé ulici čekal tvrdý odpor.\r\n\r\nKdyž britové palác dobyli, Lakšmí uprchla a přidala se rebelům. Několik týdnů bojovala v čele indických sil než se Britům podařilo ji zabít. Ve své zprávě o ní pak uvedli: „osobitá, chytrá a krásná a nejnebezpečnější ze všech indických vůdců“."
},
{
"id": 27,
"jmeno": "Laskarina Bouboulina",
"obdobi": "1771 - 1825",
"uzemi": "Řecko",
"stat": [
"Řecko"
],
"vsechna_jmena": [
"Laskarina Bouboulina",
"Laskarina Bubulina"
],
"popis": "řecká kapitánka a bojovnice za nezávislost",
"pribeh": "Bouboulina byla řecká kapitánka a hrdinka řecké občanské války za osvobození od osmanských Turků. Byla také jedinou ženou, která se dostala do ilegální organizace Filiki Eteria (tajná organizace bojující proti osmanské správě v Řecku). V přípravě revoluce měla nemalou roli. Účastnila se rozhodování a její slovo mělo stejnou váhu jako slovo zbylých generálů. Během revoluce vedla malou soukromou armádu a svou vlastní námořní flotilu. Když ke konci revoluce dorazila do Tripolisu (sídla osmanského vládce regionu) na bílém koni a v čele svých bojovníků, Řekové ji vítali s jásotem. Po pár dnech město padlo. Řekové ale po vpádu do města rozpoutali masakr, při kterém zemřeli tisíce místních muslimů. Bouboulina, aby splnila dávný slib, nasadila vlastní život, aby ochránila ženy z harému místního osmanského vládce a jejich děti (i když šlo stále o její nepřátele). O tři roky později vypukly další občanské nepokoje, když se soupeřící řecké politické strany přetahovaly o moc. V té době byla Bouboulina označena za hrozbu, zatčena a vyhoštěna. Turecká hrozba, ale nezmizela. I když byla Bouboulina znechucena politikařením, znovu se hodlala za svou zemi postavit a začala se připravovat na boj. Toho už se ale nedožila, byla nečekaně zastřelena při rodinném sporu. Po smrti jí byl udělen čestný titul admirála, čímž se stala možná první ženou v historii námořnictva s tímto titulem."
},
{
"id": 42,
"jmeno": "Marija Leonťjevna Bočkarjovová",
"obdobi": "1889 - 1920",
"uzemi": "Nikolskoye, carské Rusko",
"stat": [
"Rusko"
],
"vsechna_jmena": [
"Marija Leonťjevna Bočkarjovová"
],
"popis": "první ženská velitelka ruské armády",
"pribeh": "Přestože v první světové válce bojovalo na svou dobu relativně hodně žen (přímo v aktivních bojích), příběh Mariji je unikátní. Nejen že se vyznačovala houževnastostí, ale také se stala ruskou důstojnicí.\r\n\r\nMariju ze začátku do armády samozřejmě přijmout nechtěli. Ona se ale nevzdala a získala povolení od samotného cara. A přestože byl její nástup do armády krušný, brzy získala vyznamenání za záchranu padesáti zraněných vojáků a tím i uznání a respekt svých spolubojovníků. O několik let později, když v Rusku vypukla Únorová revoluce, prosadila návrh zřídit čistě ženské bojové jednotky. První takový prapor si vedl dobře a proto brzy následovaly další.\r\n\r\nAčkoliv je Marijin příběh plný odvahy a boření překážek, dvakrát šťastný příběh to nebyl. Marija byla během bojů několikrát vážně raněna, ve službě čelila posměchu i sexuálnímu obtěžování a když se nakonec k moci dostali Bolševici, hrozil jí trest smrti. Ani tehdy se ale nevzdala. Utekla do ciziny, kde se díky své pověsti setkala s americkým prezidentem i britským králem. Po nějaké době se jí podařilo získat prostředky, aby se mohla vrátit do Ruska a vytvořit ženský lékařský oddíl. Bohužel ji ale znovu zajali bolševici a po měsíci výslechů ji popravili."
},
{
"id": 18,
"jmeno": "Matylda Toskánská",
"obdobi": "1046 - 1115",
"uzemi": "Toskánské markrabství",
"stat": [
"Itálie"
],
"vsechna_jmena": [
"Matylda Toskánská",
"Matylda z Canossy",
"Velká hraběnka"
],
"popis": "markraběnka válečnice",
"pribeh": "Této toskánské markraběnce se dostalo na svou dobu vynikajícího vzdělání. Ovládala několik jazyků, ale také skvěle jezdila na koni a stejně dobře se uměla ohánět mečem i kopím. Provdána byla dvakrát, ale zdá se, že obě manželství byla jen formální. Nicméně po smrti prvního manžela se ujala přímé vlády nad rozsáhlým územím v severní a střední Itálii. Od začátku své vlády vyjadřovala velkou podporu papežovi Řehořovi VII. Když vypukl spor mezi ním a římským císařem Jindřichem IV., byla na papežově straně. Zpočátku se snažila jít mírovou cestou, sjednat dohodu, obměkčit císaře. Když to ale nešlo jinak, postavila se za papeže celou svou silou. Bojovala natolik udatně, že na její náhrobní desce stojí: „Bojovnice, která vedla vojsko stejně statečně jako kdysi Amazonka Penthesilea. Díky ní se během strašlivé války nepodařilo světské moci nad Božími právy zvítězit.“ Válka se táhla dlouhé roky. Matyldě se dařilo císařovy útoky s větším i menším štěstím odrážet, a to ať vojensky nebo diplomaticky. Na nějaký čas se mu musela i podrobit. Nakonec ale zvítězila a její hrad v Canosse se stal místem, kde císař v roce 1077 vykonal před papežem pokání."
},
{
"id": 38,
"jmeno": "Nadezhda Andreyevna Durova",
"obdobi": "1783−1866",
"uzemi": "carské Rusko",
"stat": [
"Ukrajina"
],
"vsechna_jmena": [
"Alexander Andreevich Alexandrov",
"Alexander Durov",
"Alexander Sokolov",
"Nadezhda Andreyevna Durova"
],
"popis": "První žena, která dostala Svatojiřský kříž za odvahu.",
"pribeh": "Nadezhda vyrůstala ve vojenském táboře, což jí dalo nejen kvalitní vzdělání v bojových disciplínách, ale také zakusit svobody, o kterou následně v tradiční roli ženy přišla. Byla přesvědčená, že se pro tuto roli nehodí, a tak ve svých 24 letech opustila manžela i syna a v přestrojení narukovala do armády. Za svou službu dostala několik ocenění a jako vůbec první žena na světě také Svatojiřský kříž za odvahu při záchraně důstojníka.\r\n\r\nTen jí udělil sám car Alexandr I. poté, co se její tajemství odhalilo kvůli dopisu, který poslala otci. Car jí navíc také dal novou identitu a převelel ji do jiné jednotky, aby mohla ve vojenské službě pokračovat. V armádě nakonec strávila 9 let. Mužské šaty ale nesundala do konce života."
},
{
"id": 40,
"jmeno": "Nakano Takeko",
"obdobi": "1847 – 1868",
"uzemi": "Edo (Tokio, Japonsko)",
"stat": [
"Japonsko"
],
"vsechna_jmena": [
"Nakano Takeko"
],
"popis": "bojovnice, která se nenechala odbýt společenskými normami",
"pribeh": "Nakano pocházela z mocného samurajského rodu z klanu Aizu. Když jí bylo šest, nastoupila desetiletý výcvik bojových umění, literatury a kaligrafie (říká se, že ráda četla právě příběhy o japonských válečnicích). Takový výcvik nebyl v japonské kultuře ničím neobvyklým a Nakano se nakonec stala dokonce instruktorkou bojových umění. To ovšem neznamenalo, že by se ženy mohly aktivně účastnit bojů.\r\n\r\nKdyž v zemi vypukla Boshinská válka (japonská občanská válka), klan Aizu bojoval proti vojskům císaře. Nakano chtěla jít bojovat také. Sestavila skupinu žen bojovnic, ale když se chtěla připojit k bojům, nebylo jí to dovoleno. Nakano se ale nevzdala a vyrazila se svou družinou do boje jako nezávislá jednotka. A to rovnou do předních linií.\r\n\r\nKlan Aizu bitvu bohužel prohrál a Takeko i přes bojové úspěchy nakonec padla také. Pohřbena však byla s poctou a její odvážné družině se zpětně přece jen začalo říkat „Ženská armáda”."
},
{
"id": 41,
"jmeno": "Niijima Yae",
"obdobi": "1845 – 1932",
"uzemi": "Provincie Mucu, Japonsko",
"stat": [
"Japonsko"
],
"vsechna_jmena": [
"Niijima Yae",
"Yamamoto",
"Yamamoto Yaeko"
],
"popis": "žena s duší bojovnice i revolucionářky",
"pribeh": "Yae byla japonská učitelka, zdravotní sestra i bojovnice a průkopnice vzdělání žen. Byla dcerou samuraje a instruktora střelby, což jí dalo na svou dobu neobvyklé dovednosti. Během Boshinské války (japonská občanská válka) bojovala proti vojskům císaře jako dělostřelkyně, za což získala přezdívku „Johanka z Arku z Aizu”.\r\n\r\nPo válce se provdala za reformátora Niijimu Joa a zapojila se do šíření vzdělání, zejména pro ženy, což na svou dobu také nebylo obvyklé.\r\n\r\nJako zdravotnice sloužila během první čínsko-japonské války a rusko-japonské války. Za svou službu získala několik ocenění. Yae je dodnes symbolem síly, odhodlání a přínosu žen japonské společnosti."
},
{
"id": 14,
"jmeno": "Nunsajba bint Kab",
"obdobi": "7. století n. l.",
"uzemi": "Medina",
"stat": [
"Saúdská Arábie"
],
"vsechna_jmena": [
"Nunsajba bint Kab",
"Nusaybah bint Ka'ab",
"Umm Ammarah",
"Umm Umara",
"Umm marah"
],
"popis": "nejslavnější Mohammedova (prorokova) bojovnice",
"pribeh": "V náboženských válkách, které vypukly po příchodu islámu, bojovalo mnoho žen. Nejslavnější bojovnice, stojící na straně nového náboženství, byla zuřivá Nunsajba bint Kab, známá jako Umm Umára. Patřila mezi první ženy, které přijaly islám a poté ho také vyučovala další ženy. Na bitevní pole měla údajně vstoupit jen jako ošetřovatelka. Až když viděla, že zastánci její nové víry prohrávají, měla se chopit zbraně. Pro boj měla překvapivě velký talent. Její zuřivost v boji se stala legendární, sám Mohammed o ní prohlásil: „Ať jsem se při bitvě u Uhudu podíval vpravo nebo vlevo, všude jsem viděl statečně bojující Umm Umáru“. Umm Umára si z bitev odnesla i mnoho zranění a některá ji poznamenali na zbytek života. Dodnes je ale známá jako první bojovnice za islám."
},
{
"id": 36,
"jmeno": "Renée Bordereau",
"obdobi": "1770−1822",
"uzemi": "Francie",
"stat": [
"Francie"
],
"vsechna_jmena": [
"Angevin",
"Renée Bordereau"
],
"popis": "Žena, jejíž jméno se stalo synonymem pro chrabrost.",
"pribeh": "Renée narukovala do armády poté, co jí revolucionáři během francouzské revoluce zmasakrovali rodinu. A bylo o ní hodně slyšet. Měla se účastnit až 200 vojenských tažení, hlásila se na ty nejnebezpečnější úkoly a vždy se vrhala do největší řeže.\r\n\r\nNa její hlavu byla Napoleonovou vládou vypsána odměna 40 000 franků. Ač byla většina vojáků po podepsání mírové dohody Napoleonem omilostněna, Renée se to netýkalo. Vysoká odměna z ní udělala štvanou zvěř. Mnohokrát se jí podařilo uniknout (mimo jiné i v „přestrojení“ za ženu), ale nakonec byla zajata a strávila a ve vězení 5 let. Osvobodil ji až pád Napoleonovy vlády."
},
{
"id": 37,
"jmeno": "Rose-Alexandrine Barreau",
"obdobi": "1773 – 1843",
"uzemi": "Francie",
"stat": [
"Francie"
],
"vsechna_jmena": [
"Liberté Barreau",
"Rose-Alexandrine Barreau"
],
"popis": "Vojákyně, která se stala národní hrdinkou.",
"pribeh": "Rose narukovala v pouhých 19 letech, a to – jak jinak – než v převleku za muže. Zajímavosti však je, že nerukovala sama, ale po boku svého bratra a svého manžela. Známou se stala díky své odvaze při vpádu Španělské říše do Francie.\r\n\r\nV bitvě viděla zemřít bratra i jak byl její muž vážně zraněn. I přesto (nebo možná spíš právě proto) bojovala odvážně dál. Postupovala s pěchotou dál k nepřátelským pozicím a nezastavila ani když jí došla munice, jen vyměnila mušketu za šavli. Nakonec měla velkou zásluhu na tom, že Francouzi zvítězili.\r\nŽivot manžela se jí nakonec podařilo zachránit a dokonce spolu poté měli pět dětí. Z armády odešla až kvůli komplikacím v těhotenství. Za svou chrabrost byla označena národní hrdinkou roku 1793."
},
{
"id": 5,
"jmeno": "Semiramis",
"obdobi": "9. století př. n. l.",
"uzemi": "Novoasyrská říše",
"stat": [
"Irák",
"Irán",
"Libanon",
"Sýrie",
"Turecko"
],
"vsechna_jmena": [
"Semiramida",
"Semiramis",
"Šamiram",
"Šammuramat"
],
"popis": "královna dobyvatelka i budovatelka",
"pribeh": "Semiramis byla asyrská královna, která po smrti svého manžela vládla jako regentka za svého syna a později jako jeho spoluvládkyně. S jistotou toho o ní mnoho nevíme. Historici spekulovali i o tom, jestli skutečně existovala, protože žena – královna měla být v Asýrii v rozporu s kulturní tradicí. Nyní je to však to jediné, co o ní víme s jistou. Podle legend pak nešlo o jen tak ledajakou královnu. Už za života svého muže ho měla doprovázet na válečných taženích a být velmi dobrým vojenským stratégem. Po jeho smrti pak měla v expanzivní politice pokračovat a posunout hranice Asýrie hned ke čtyřem mořím. Mimo válečné úspěchy měla být i budovatelkou, která založila několik měst. Ačkoliv se okolo jejího života šíří i mnoho „nelichotivých“ teorií (např. že nechala zavraždit svého manžela, aby se mohla sama ujmout moci), po smrti ji její lid uctíval jako bohyni."
},
{
"id": 10,
"jmeno": "Sestry Trung",
"obdobi": "1. století n. l.",
"uzemi": "Jiaozhi",
"stat": [
"Vietnam"
],
"vsechna_jmena": [
"Sestry Trung",
"Trung Nhị",
"Trung Trac"
],
"popis": "první vietnamské ženské panovnice",
"pribeh": "Sestry Trung Trac a Trung Thi pocházely z aristokratické rodiny, ačkoli to v té době nebylo obvyklé, dostalo se jim vojenského výcviku. To jim umožnilo zapsat se do historie. Sestry se narodily v době první éry čínské nadvlády nad Vietnamem a když tehdejší čínský guvernér (známý svou krutostí) bez soudu nechal popravit manžela Trung Trac, byla to poslední kapka. Sestry shromáždily armádu a rozpoutaly povstání. Brzy měly velkou podporu mnoha měst a osad a po velkém vítězství byla Trung Trac prohlášena za královnu a stala se tak první královnou (ženou panovnicí) ve vietnamské historii. Její sestra Trung Thi se pak stala místokrálovnou. Přes urputné čínské útoky se sestrám podařilo odolávat tři roky, ale nakonec byly přece jen poraženy. Čínské historické prameny uvádějí, že sestry byly zabity, vietnamské tvrdí, že aby si sestry zachovaly čest, spáchaly sebevraždu skokem do řeky… Ať byl jejich skon jakýkoliv, díky své odvaze a bojovnosti jsou dodnes považovány za národní hrdinky."
},
{
"id": 21,
"jmeno": "Tamara Gruzínská",
"obdobi": "1160 - 1213",
"uzemi": "Gruzínské království",
"stat": [
"Gruzie"
],
"vsechna_jmena": [
"Tamara Gruzínská"
],
"popis": "svatá královna dobyvatelka",
"pribeh": "Byla královnou Gruzínského království, která měla pověst skvělé vojevůdkyně i stratéga a období její vlády bylo považováno za zlatý věk země. Její otec Jiří III. ji jmenoval svou spoluvládkyní už za svého života. Když zemřel, začala vládnout samostatně a aby to bylo všem zřejmé, nechala se titulovat jako král Tamara. Její nástup nebyl hladký, Tamara několikrát čelila nepokojům, ale vždy je potlačila. Druhé manželství pak uzavřela dokonce podle svého vlastního výběru a moc jejího manžela zůstala spíše symbolická, jeho podpora však nikoliv. Po uklidnění všech politických rozbrojů se Tamara vrátila k výbojné politice svého otce. Ovšem nejen jako královna, ale také vojevůdkyně. Její země patřila mezi první, které přijaly křesťanství. Nepřekvapivě tedy zaútočila právě na všechny muslimské okolní státy. A všechny dobyla. Dokonce ani ohromná přesila turecké armády ji nedokázala porazit. Za Tamařiny vlády se však země mohla chlubit i kulturním rozkvětem. Královna financovala stavby kostelů i jednotlivé umělce. I po staletích jí přezdívá Tamara – král králů a královen. Církví pak byla za svou podporu a šíření křesťanství prohlášena za svatou."
},
{
"id": 8,
"jmeno": "Telesilla",
"obdobi": "5. století př. n. l.",
"uzemi": "Argos, Řecko",
"stat": [
"Řecko"
],
"vsechna_jmena": [
"Telesilla"
],
"popis": "bojovná bardka, která zachránila své město",
"pribeh": "Telesilla byla vynikající básnířka, ale proslavila se především díky legendě o tom, jak zachránila své město při útoku spartského krále Kleoménése I. Podle legendy sparťané porazili argoskou armádu a vyrazili pro svou kořist – na Argos, město, které zůstalo bez obrany. Telesilla se ale odmítla vzdát. Zorganizovala všechny bojeschopné ženy, otroky i starce a vyzbrojila je vším co bylo po ruce. Využila svého výjimečného daru a přednesem bojovných veršů vyburcovala v davu odvahu a bojovnost. Argoskému lidu se skutečně podařilo Sparťany zaskočit. Mnoho z nich v boji sice padlo, ale svoje město nakonec ubránili. Na znamení vděčnosti postavili argosané Telesille sochu, která ji zachycuje s knihami u nohou, jak si před bojem nasazuje helmici. Dnešní historici diskutují o tom, jestli je tato legenda pravdivá, nebo jestli alespoň není Telesillina účast zveličelá. Víme ale, že Telesillin památník se dochoval až do roku 170 n. l."
},
{
"id": 19,
"jmeno": "Tomoe Gozen",
"obdobi": "12. století n. l.",
"uzemi": "Japonsko",
"stat": [
"Japonsko"
],
"vsechna_jmena": [
"Tomo",
"Tomoe",
"Tomoe Gozen"
],
"popis": "nejslavnější žena samuraj",
"pribeh": "Ačkoliv samurajské ženy ovládaly základní techniky boje pro ochranu domu, jen pár z nich se podařilo stát se „onna bugejša” (japonská žena bojovnice). Ta nejslavnější z nich byla právě Tomoe. Byla známá skvělými bojovými schopnostmi a velkou odvahou a dostala se až na pozici „ippo no taisho” (vedoucí velitel). Podle legendy měla roku 1182 velet třem stovkám samurajů proti dvěma tisícům válečníků z nepřátelského klanu Taira a co víc, údajně bitvu vyhrála. Roku 1184 už ale proti přesile takové štěstí neměla. Její velitel i spolubojovníci padli a nikdo s jistotou nedokáže říct, co se stalo s ní. Podle jedné z verzí zemřela po jejich boku, podle jiné uprchla, odložila zbroj a vstoupila do náboženského řádu."
},
{
"id": 6,
"jmeno": "Tomyris",
"obdobi": "6. století př. n. l.",
"uzemi": "stepi střední Asie",
"stat": [
"Kazachstán",
"Turkmenistán",
"Uzbekistán"
],
"vsechna_jmena": [
"Tahmirih",
"Thomyris",
"Tomiri",
"Tomiride",
"Tomris",
"Tomyris"
],
"popis": "královna válečnice, která porazila největšího dobyvatele starověku",
"pribeh": "Tomyris byla královnou Massagetů – jednoho z íránských kočovných kmenů, a proslavila se bitvou s Kýrem Velikým (zakladatel perské říše). Kýros byl jedním z největších dobyvatelů starověku. Když ale zaslal královně Tomyris nabídku míru stvrzeného sňatkem, nejenže ho odmítla, ale také mu poslala varování, aby na její zemi nezkoušel útočit. Varování nepřekvapivě nezabralo. Kýros vytáhl proti Massegům a díky lsti pobil či zajal celou jejich armádu. Královnin syn, který armádu vedl, byl natolik zostuzen a ponížen, že spáchal sebevraždu. Ale ani to Tomyris nezlomilo. Vyzvala Kýra k další bitvě, kterou tentokrát vedla sama a porazila jej. V tom, jak Kýros zemřel, se ale historické prameny rozcházení. Podle jedné verzí byl zabit právě v této bitvě. Jeho mrtvole pak měla Tomiris nechat setnout hlavu a tělo ukřižovat, aby jeho duše nikdy nenašla klid. O dalším osudu Tomiris ale nevíme už bohužel nic. Víme jen, že je mezi Kazachy dodnes ctěna jako velká královna a bojovnice za svobodu."
},
{
"id": 11,
"jmeno": "Zenobie",
"obdobi": "3. století n. l.",
"uzemi": "Palmýra",
"stat": [
"Sýrie"
],
"vsechna_jmena": [
"Bat-Zabbai",
"Septimia Zenobia",
"Zenobie"
],
"popis": "nejslavnější královna dobyvatelka",
"pribeh": "Zenobie, královna syrské Palmýry, byla známá tím, že do bitev vyrážela po boku svého manžela. Byla velmi vzdělaná a válečnému umění se věnovala od dětství. Údajně to prý byla ona, kdo byl z královské dvojice lepším bojovníkem. Po smrti manžela se vlády ujala sama. Rozhodla se vymanit Palmýru z římského vlivu, a to se jí také povedlo. Ovšem nejen to, podařilo se jí zabrat také celou Sýrii, většinu dnešního Turecka a většinu Egypta (podle jejího tvrzení pocházela z Kleopatřina rodu a k egyptské kultuře velmi tíhla). Významný podíl na jejím úspěchu činil fakt, že bojovala po boku svých vojáků. Nezapomněla při tom ani na své vzdělání. Na svém dvoře si držela filosofy i učitele, chránila náboženské menšiny a celkově vedla říší s respektem k jejímu multikulturnímu složení. Poražena byla až novým římským císařem Aurelianem. Pokusila se sice o útěk, ale byla zajata. Její další osud bohužel není jasný. Podle většiny latinských zdrojů byla souzena, vedena v triumfálním průvodu a následně jí byla dána milost a možnost dožít v Římě. Podle kronikáře Zosimose ale Zenobie po zajetí odmítla potravu a zemřela hlady. Zenobie zanechala v historii hluboký odkaz. Napříč časem inspirovala umělce, stávala se vzorem boje za svobodu, modlou, feministickou i politickou ikonou… Nejstálejší odkaz zanechala v Sýrii, kde je považována za národní symbol."
}
]